'Dnes jsou z nich často husté barevné proudy či copy, které tryskají z pláten až na zem, kde vytváří složité změti linií a chuchvalců vláken. Jinde třásně zakrývají celou plochu díla a připomínají zvláštní oponu, za níž je možné nahlédnout. Barevné gelové shluky, které Pavel z pláten původně replikoval na okolní stěny se postupně staly body, z nichž vychází proudy třásní. Působí tak, že téměř tryskají do prostoru.'
Podobně jako se lykantropovo lidské tělo pomalu mění ve vlčí, se aktéři Příkaského obrazů zastavili někde uprostřed tohoto procesu a jako smíření diváci pozorují pomalou proměnu sebe sama. Postavy na obrazech jsou statické a klidně levitují v prostoru. Někomu mohou připomínat přeludy sklíčených hybridů či fantastů prožívajících tíseň z všudypřítomného antropocénního úpadku. Témata lidské proměny, smutku, křehkosti přírody i smrti propojená častými odstíny zelených, modrých a fialových odstínů tak společně tvoří odraz chladného a pečlivě budovaného světa. Ambivalence uměleckého, formálního i tematického přístupu, kdy díla stojí na pomezí abstrakce a figurace, nejsou ani sochou ani obrazem a jejich aktéři ani člověkem ani zvířetem, vytváří nejen velmi originální autorský přístup, ale je také odrazem našeho rozpolceného a nerozhodného světa.
Výňatky z textu Jana Gajdůška