Obrazy zaplavují organické struktury připomínající rostlinné formy či inkoust hlavonožců, který se rozpíjí v průzračných mořských vodách. Výhonky abstraktních struktur si pomalu podmaňují celou obrazovou plochu a podobně jako černý sliz v japonských anime v nás vyvolávají pocity nejistoty a snad i nebezpečí. Z tmavých skulin podobných jeskyním se někdy vynořují hadovitá těla murén s hrozivě rozevřenou tlamou, jindy se hmota barvy formuje do podoby mrtvých korálů či přízračných květin, které nikdy nespatřily sluneční světlo. Za hustou clonou odpočívá hybridní bytost s hlavou srny a tělem člověka, které amorfní hmota poskytuje bezpečí, výživu i informace. Lidské ruce jako zhmotněný symbol dotyku tedy v tomto provázaném ekosystému představují jen jednu z možných forem komunikace a sdílení, avšak skutečným prostředníkem mezi bytostmi různého druhu je ona vazká hmota barvy.
Pro výstavu, jejíž název odkazuje k legendami opředenému Sargasovému moři, se stala určující fascinace rostlinnou říší – morfologií a strategiemi přežití různých biologických druhů. Posthumanistické vědomí provázanosti biosféry, úvahy o více-než-lidském světě i motivy hybridních bytostí transformuje Pavel Příkaský do zvláštního světa maleb na pomezí fantazie, mytologie, prehistorie a dystopické budoucnosti, v nichž ohledává alternativní environmentální modely a nové podoby lidství.
Martina Mrázová